V roce 1886 založila francouzská armáda několik jednotek, které používaly skládací kola. Skládací kolo si totiž vojáci mohli přehodit přes rameno a překonat tak i nesjízdný terén. S příchodem 19. století měl každý francouzský pluk své oddělení cyklistů, kteří byli kromě výzvědných a převozních důvodů využíváni i pro boj s nepřítelem. Brzy tyto jednotky nahradily kavalerii, protože kola jsou levnější, nepotřebují speciální trénink a ani neřehtají, když mají hlad.
Před první světovou válkou byla kola používána britskou, francouzskou, italskou, belgickou i ruskou armádou. První známé užití kol v boji se uskutečnilo během pokusu svrhnout Krugerovu vládu v Jihoafrické republice během tzv. Jameson Raid v roce 1895. Leander Starr Jameson vedl 480 příslušníků jihoafricko-britské policie, v níž byli cyklisté využiti jako poslíčci zpráv. Jako poslíčci a zvědi byli cyklisté využiti také v druhé búrské válce (1899–1902). Byla vedena o území s četnými nalezišti zlata a diamantů v blízkosti dnešního Johannesburgu mezi Britským impériem, které mělo zálusk na drahé kovy, a nizozemskými kolonizátory, kteří území už dříve kolonizovali a založili dvě republiky. Ale jednotky na kolech obou válčících stran byly nakonec využity i k boji. Britský velitel Lord Roberts prohlásil o nizozemských průzkumných sborech Búra Therona, že jsou „největším trnem v patě britského postupu“.
V první světové válce všechny armády používaly cyklistické oddíly jako zvědy, poslíčky a mediky. Německé prapory lehké pěchoty Jäger byly doprovázeny rotami cyklistů na začátku války. Ukázaly se však natolik účinnou složkou, že byly vytvářeny v průběhu celé války. Nakonec vzniklo i několik cyklistických praporů. Britská armáda vytvořila dvě divize, 1. a 2. cyklistickou divizi, složenou z rot cyklistů a původní kavalerie.
Kolo se stalo hlavní zbraní v konfliktu v roce 1937, kdy Japonci použili okolo 50 000 vojáků na kolech pro invazi do Číny. Na začátku druhé světové války použili Japonci cyklistické jednotky pro průchod Malajským poloostrovem při výpravě za dobytím Singapuru. Kola znamenala flexibilní, levný a tichý transportní prostředek pro tisíce mužů, kteří tak překvapili obranu Singapuru. Vojáci na kolech pochopitelně nepotřebovali naftu ani benzín, což znamenalo značnou úsporu. Zároveň Japonci věděli díky svým zvědům, že Malajský poloostrov je kol plný, a tak nepotřebovali vlastní kola. Zkonfiskovali je civilistům a obchodům.
A protože Japonci byli na kolech rychlejší než ustupující jednotky spojenců, často je po plantážových cestách a původních pěšinách předjeli a útočili na ně zezadu, což jim odřízlo cestu ústupu.
Finská, švédská, polská i německá armáda v průběhu války extenzivně využívaly bicyklů. Šest švédských divizí pěchoty bylo vybaveno koly vlastní zbrojní výroby, z nichž nejvýznamnějším modelem byl m/42, jednorychlostní silniční kolo. Po válce toto kolo dále využívala švédská armáda až do roku 1970, kdy byla kola rozprodána a stala se velice populární mezi studenty. Nová společnost Kronan tak začala v roce 1997 tato kola znova vyrábět, ovšem poněkud modernější.
Americká armáda používala jednotky na kolech jen vzácně, skládacími koly zásobovala hlavně výsadkáře a poslíčky. Američané ale také shazovali kola z letadel za nepřátelskou linii pro své spojence, což dalo vzniknout termínu „bomber bikes“.
Přestože byla po druhé světové válce kola postupně vytlačena motorizovanými vozidly, pro Viet Cong a severovietnamskou armádu byla stále důležitá. Využívali je pro transport materiálu po Ho Chi Minhově stezce během války ve Vietnamu. Na kolech často vezli náklad i okolo 180 kg rýže, takže se na nich nedalo jet. Místo toho kola tlačili jako jakýsi nákladní prostředek. V džungli potom kola opravili a vylepšili, aby byla schopna převážet těžký náklad v jakémkoliv terénu.
Dnes už se kola v ozbrojených konfliktech nepoužívají, pokud tedy nepočítáte strážníka na kole rozhánějícího protestanty a bojujícího proti zločinu.
