Jaký měl konec režimu dopad na cyklistiku? A co se za těch třicet let změnilo k lepšímu či horšímu? Na tyto otázky nám pomohl odpovědět současný trenér české reprezentace Tomáš Konečný (46).
Jako mladý cyklista vyrůstal v minulém režimu, ale pár let po revoluci se přes nejlepší domácí tým Husqvarna-ZVVZ dokázal dostat až mezi absolutní elitu. Ať už do belgického Domo-Farm Frites, nebo německého gigantu T-Mobile, kde závodil po boku hvězd typu Ullricha, Zabela, Evanse či Vinokurova. Přečtěte si názory muže, který během své kariéry vyhrál např. etapu na Vueltě, skončil šestý na Milán-San Remo nebo devátý na mistrovství světa.
Tour byla téměř tabu
Když jsem začal na kole závodit já, Tour de France jsme skoro neznali, protože ji tu nikdo nevysílal. A cyklista už vůbec nemohl počítat s tím, že by se tam někdy podíval jako závodník. Opona byla zavřená a bylo strašně těžké se dostat ven. Dnes jsou ty možnosti úplně jiné. Člověk začne závodit na kole, odmala může v televizi sledovat největší závody světa a záleží jen na něm, jestli se někam dostane, nebo ne. Šanci má každý a je jen na něm či na ní, jak s ní naloží.
Odejít ven za bolševika? Většinou utopie
Za minulého režimu to s odchody do zahraničí bylo podobné jako třeba ve fotbale. Člověk musel dovršit třicítku, k tomu být v reprezentaci. Když byl jako sportovec skoro za zenitem, tak ho při ideální konstelaci pustili ven. A upřímně: dostat se někam ve třiceti jako nováček a budovat si pozici vedle hvězd od nuly, to je hodně těžké. Třeba Jirka Škoda byl jeden z nejlepších amatérů, a kdyby mohl k profíkům odejít dřív, určitě by daleko víc zářil i tam. Jenže pravidla byla jasně nastavena. I když se tam někdo dostal, musel nejdřív polykat prach jako domestik, a když se osvědčil, teprve pak mohl jet nějaké závody i sám na sebe.
Koupit špičkové kolo se nedalo
Co se týče cyklomateriálu, za minulého režimu bylo daleko těžší všechno shánět. Existovaly Domácí potřeby nebo Kovomaty, kam se občas dostaly nějaké kvalitní komponenty třeba od Shimana a přes známosti se daly sehnat. Ale jít do obchodu, vybrat si kolo, jaké chci, to byla utopie.
Velmi dobrý materiál byl u nás jen v pár oddílech, kam se dostali opravdu jen ti nejlepší. Za minulého režimu výborně fungovala tréninková střediska mládeže pro kadety a střediska vrcholového sportu pro juniory. Když byl člověk dobrý, mohl pak v mužích jít buď do Rudé hvězdy Plzeň, nebo Dukly Brno. To byly u nás v podstatě jediné dva oddíly na dnešní profesionální úrovni. Ale ten systém od mládeže fungoval výborně.
Národní hrdinové ze Závodu míru
Pro cyklistu v tehdejším Československu byla maximem reprezentace. Vše bylo centrálně řízené, na závody do zahraniční se vyjíždělo jen pod hlavičkou národního týmu. Když se tam člověk dostal, taky nafasoval velmi dobrý materiál.
Vrcholem pro amatéry byl Závod míru. Sešla se tam vždy skvělá konkurence, hlavně od cyklistů z bývalého SSSR, NDR nebo Polska. Řada z těch závodníků se pak ještě prosadila i u profesionálů. Nejlepší Francouzi se chystali jako na vrchol sezóny na Tour de France, nejlepší naši kluci zase na Závod míru. Byl to strop, který moc nešlo překročit.
Na druhou stranu je třeba si říci, že ten závod měl u nás obrovskou popularitu, mediální pozornost a sledovanost. A úspěchy na něm byly vidět všude. Když byl člověk dobrý, mohl se třeba díky cyklistice dostat ke státnímu bytu. Kdo vyhrál etapu na Závodu míru, byl skoro národní hrdina. Pomalu se mu stavěl pomník. Pokud byl veden jako voják, hned se povyšoval do vyšší hodnosti. Ale ze sportovního hlediska to prostě pořád nebyla top cyklistika.
S profíky na Aveniru
Cyklisté východního bloku převážně objížděli jen závody se statutem amatérských a možností potkat se s tehdejšími profesionály bylo málo. Výjimkou byl třeba etapák Tour de l’Avenir. Jenže řada těch profíků to brala spíš za trest, protože měli jiné důležitější závody. Ale pořád to jistá konfrontace byla. Třeba můj idol Venca Toman tam v roce 1988 skončil čtvrtý, vyhrál legendární Francouz Laurent Fignon, tehdy už dvojnásobný vítěz Tour de France. Vašek tam s ním bojoval v kopcích a byl schopen konkurovat těm nejlepším profíkům. Kdyby dostal větší šanci venku, prosadil by se i na těch nejlepších závodech.
Spojení amatérů a profesionálů
Pár let po revoluci, konkrétně od 1. ledna 1996, došlo ke sloučení amatérského i profesionálního pelotonu. Mezi profesionály rychle vletěli nejlepší Rusové, Poláci a další. Ukázalo se, že lidi z Východu byli stejně dobří. Jen chvilku trvalo, než se nastavili na jinou délku těch závodů, protože u profesionálů byly delší.
Kvalitě cyklistiky to sloučení určitě prospělo, ale najednou se dvě kategorie spojily do jedné a míst u profesionálů bylo pořád stejně. Dostali se tam jen ti nejlepší amatéři. Nebo člověk musel projít postupnou cestou přes jiné dobré týmy, které byl schopen postavit východní blok. Ať to byl třeba u nás Jirka Ženíšek, což byl můj případ, nebo polská stáj Mroz. Ale i tam musel být závodník hodně dobrý a něco zajet, jinak šance dostat se k profíkům ven nebyla.
Pozn. Sloučení amatérského a profesionálního pelotonu hodnotí jako jedno z největších neštěstí cyklistiky bývalý profesionál Luboš Tesař, psali jsme zde.
Mladým chybí motivace
Změny ve společnosti i režimu přinesly pro cyklistiku spoustu skvělých možností. Tehdy si člověk musel tu cestu vyšlapat sám a přišlo mi, že si všeho víc vážil. Ať už to byl materiál nebo angažmá v nějakém týmu. Když dneska často vidím ty mladé… Stačí, aby měli bohatého tátu, a mají už v útlém věku nejlepší kolo na světě, ale problém je v tom, že často nechtějí trénovat. Už tolik lidí ta dřina odradila…
Cyklistika je dřina a děti se dnes nechtějí tolik trápit. Přibyla spousta nových sportů, doba přinesla počítače, mobily. To všechno ubírá základnu. Spousta dětí má virtuální idoly v počítačovém světě, a ne ty reálné. Já si kdysi vystřihoval fotky cyklistů ze Závodu míru z tehdejšího Rudého práva, ale tomu už by se dneska děti asi smály. Naštěstí se pořád najdou mladí, kteří sportovat chtějí, což je pozitivní a doufám, že nám nějaké hvězdy vyrostou.
