Dnes je táta tří dětí manažerem největšího cyklistického veletrhu For Bikes, ale vidět a slyšet ho můžete i v televizi, protože je vyhledávaným spolukomentátorem cyklistických přenosů. Fanoušci hodnotí jeho komentování velmi pozitivně. Zřejmě i pro jeho otevřenost. Je to člověk, který se nebojí říci svůj názor, ať je to někomu po chuti, nebo ne. Byl takový i jako závodník. Otevřený, ale zároveň přemýšlivý. Nakonec posuďte sami z následujícího otevřeného rozhovoru.
Lubore, co vám cyklistika dala?
Strašně moc věcí. Díky rodičům jsem měl výchovu, že když něco dělám, mám to dělat pořádně. Já se po několika sportech od házené, přes šerm, atletiku a fotbal dostal k cyklistice. Prošel jsem celým systémem tehdejšího zřízení socialistického sportu. A jestli na tom minulém režimu bylo něco dobré, pak právě tohle. Fungovalo to výborně. Naučil jsem se chovat týmově, díky cyklistice jsem získal spoustu kamarádů. Naučil jsem se starat sám o sebe v cizí zemi a získal jsem řadu zkušeností, které se mi hodily a hodí v civilním životě.
A vzala vám cyklistika něco?
Svým způsobem iluze. Na vrcholu kariéry mě zastihla doba, kdy se slučoval amatérský a profesionální peloton. Podle mě to bylo jedno z největších neštěstí cyklistiky. Možná se mnou nebude řada lidí souhlasit, ale cyklistika se tím krokem hodně změnila. Přestávala platit nějaká pravidla, respekt mladých vůči starším, horších vůči lepším, začátečníkům vůči zkušenějším. Šlo to ruku v ruce s naší společností, kam se začaly dostávat technologie, které nás trochu začaly ovlivňovat. Přišlo mi, že se poněkud vytrácí čirá radost z toho sportování, z vítězství.
Než se amatérský a profesionální peloton rozdělil, získal jste na mistrovství světa v Oslu v roce 1993 bronz mezi amatéry. Vyhrál legendární Němec Jan Ullrich. Bylo vám dvaadvacet. Zamávalo to s vámi?
To musí hodnotit jiní. Popularita se zvýšila, ale že bych se k lidem začal chovat jinak, to si nemyslím. Já si vždycky vážil lidí kolem, kteří třeba nebyli tolik vidět, ale tvořili tým: sportovních ředitelů, masérů nebo mechaniků. Bez nich by to nešlo. Oni dělali to soukolí, na jehož konci byl lídr, který v cíli zvedal ruce nad hlavu. Nikdy jsem neměl problém někomu v závodě pomoci. A s řadou těch lidí nás pojí přátelství i po dvaceti letech, i když už nezávodíme. A jsou to i cizinci jako třeba Trampusch nebo Voigt. Úspěchy postupem času vyprchají, ale přátelství, když se člověk nechová špatně, většinou zůstává.
Cyklistika je velká dřina, člověk musí prakticky denně na kolo. Kdybyste byl dnes na začátku, šel byste do toho znovu?
Stoprocentně. Je to tvrdý sport, ale když člověk něco dělá s láskou a na sto procent, tak ho i ta bolest posouvá dál. Já vždycky říkal, že umění prohrávat je taky velký dar, protože porážky člověka posílí daleko víc než vítězství. Dnes je často problém nové generace, že prohrávat ani moc neumí. A je to chyba i nás rodičů. Spousta z nás chce, aby dětičky odmala jenom vyhrávaly, ale spíš bychom jim měli ukazovat, že i porážka je normální a ke sportu patří. Respekt k soupeři a umění uznat, že je někdo lepší, jsou hodně důležité. Často daleko důležitější než vítězství.
Doba, kdy jste závodil, byla i dobou častých dopingových případů v cyklistice, řada lidí byla odsouzena zpětně. Jak se na tohle ožehavé téma dnes díváte?
Já nechci brečet, že někdo byl kvůli dopingu lepší nebo horší. Abych si stěžoval, že jsem promarnil talent a sváděl všechno na něco jiného kolem. Jsem šťastný za svou kariéru, za svoje výsledky. Dokázal jsem skončit na vrcholu. V roce, kdy jsem končil, jsem dokázal vyhrát etapu na Závodu míru a jen těsně jsem přišel o vítězství na závodu Praha–Karlovy Vary–Praha.
„Na vrcholu kariéry mě zastihla doba, kdy se slučoval amatérský a profesionální peloton. Podle mě to bylo jedno z největších neštěstí cyklistiky.“
Trošku jste odběhl od toho dopingu…
Já to bral tak, že každý je strůjcem svého štěstí. Když jsem jezdil na velké závody v cizině, tak třeba na někom byl vidět velký progres a říkal jsem si, že to není normální. Ale jestli ten člověk něco bral a přineslo mu to štěstí, je ve finále jeho věc.
Ale nakonec z toho byla aféra, v níž byly odsouzeny největší hvězdy kalibru Armstronga, Ullricha a dalších.
Ti, co chytli, to byla jen špička ledovce. Dotklo se to hlavně těch nejlepších, ale kde to začalo, už nikdo nezkoumal. Rozhodnutím spojit amatérský a profi peloton přišla do velkých týmů řada lidí z východních zemí, kteří třeba byli zvyklí něco brát. A v mých očích často tlačili na ty lepší, že do toho musí jít taky. Nezávodil jsem v týmech nejvyšší divize WorldTour, takže je to spíš můj pohled na věc než osobní zkušenost.
Řada cyklistů se například Armstronga zastává a říká, že v jeho době brali ze špičky všichni, a byl stejně nejlepší.
Já s tím souhlasím. Kdyby nikdo nic nebral, Armstrong bude zase nejlepší. Protože za úspěchy je v první řadě obrovská dřina, kterou si řada lidí neumí ani představit. A když si člověk něco vzal, mohl možná udělat nějaký rozdíl mezi těmi nejlepšími. Ale jestli brali všichni, tak ten vítěz prostě musel být nejlepší. Ono je spíš otázkou, co je to vlastně doping. Nějakou látku zakážou a objeví se na seznamu zakázaných látek. Do doby, než ji tam dají, tak vlastně zakázaná není… Je to hodně tenký led.
Co říkáte s odstupem několika let na odsouzení Armstronga?
Mně se nelíbí, když vytahovali vzorky po x letech. Když někoho chytí, ať dostane flastr. Ale trestat někoho deset let zpětně. Dobře, seberou mu vítězství, a dostane ho ten druhý? A byl ten druhý čistý? Kdo ví… Navíc když někomu připadne vítězství zpětně, tak ty ruce v cíli už stejně nezvedne a na nejvyšší stupeň nevystoupá. Když to sebrali Armstrongovi, radši ty výsledky celé anulovali. Druhé si nikdo nepamatuje. Tak to prostě je. Trošku mě mrzí, že člověk, který se provinil ve sportu, je vyvrhel a všichni ho očerňují. Ale ve společnosti kolem nás je spousta daleko větších sprosťáků a podvodníků, kteří vesele chodí po světě…
Vy sám jste býval dobrý sprinter. Jak se dnes díváte na hromadné dojezdy, kde často dochází k velkým pádům?
Je to dané trendem společnosti. Všechno je rychlejší, uspěchanější, divočejší, na lidi je daleko větší tlak. Závodníci jsou ve stresu, všichni chtějí vítězství. A z toho pramení i ty pády. Není fakt mnohdy lehké ty etapy vyhrávat. Je to těžší než za mojí éry.
Nedávno jste za počínání ve spurtech trochu odsoudil Petera Sagana a pomalu jste se stal nepřítelem slovenského národa…
Přitom šlo o vytrhnutí z kontextu nějaké hlubší souvislosti. Sagana jsem dal jen jako příklad, na Slovensku si vzali jen nějakou větu, bulváry to náležitě opepřily, a udělali ze mě nepřítele Sagana i celého Slovenska. Přitom je to absolutní blbost. Já pořád beru Česko a Slovensko společně a zrovna Saganovi fandím. Na Slovensku mám spoustu přátel a jedním z těch velkých je třeba Janko Valach, který dělá Saganovi sportovního ředitele… Oni vědí, jak jsem to myslel, jen se z toho udělala umělá senzace.
Koho ze současných cyklistů obdivujete?
Asi Toma Dumoulina. Je to všestranný závodník, má to v hlavě srovnané. Hodně o všem přemýšlí. Moc se mi líbí i Francouz Julian Alaphilippe. Ale pokud chce jednou vyhrát Tour, bude muset trochu změnit styl závodění i přípravu. On hodně útočí, je zvyklý se prát, ale musí se naučit trošku víc šetřit tam, kde se to dá.
Vy jste hned po skončení kariéry začal pracovat. Dokázal jste se cyklistikou na nějakou dobu zabezpečit?
To spíš lidi, kteří byli ve WorldTour. Cyklistika pořád není fotbal, tenis nebo NHL. Je tu pár závodníků, kteří vydělávají velké peníze, ale nejsou jich stovky. V týmech, kde jsem byl já, to bylo spíš z ruky do huby… Normální člověk si ani neuvědomí, že i jako cyklista do sebe musíte investovat. Jde o individuální soustředění, posilovnu, kvalitní stravu, regeneraci. To jsou věci, které potřebujete, a prostě na to musíte peníze dát. Abych odpověděl na tu otázku: já se určitě cyklistikou nezabezpečil. Ale prožil jsem krásné roky a jsem za ně moc rád.
„Trošku mě mrzí, že člověk, který se provinil ve sportu, je vyvrhel a všichni ho očerňují. Ale ve společnosti kolem nás je spousta daleko větších sprosťáků a podvodníků, kteří vesele chodí po světě.“
V současné době působíte jako manažer veletrhu For Bikes. Těší vás tahle práce?
Moc. Jsem strašně rád, že můžu dělat něco, čemu rozumím a co mě baví. V branži, kde znám spoustu lidí. Vztahy mezi námi nejsou jen na obchodní úrovni, ale často i přátelské. Takže na obchodní schůzce začneme po chvíli řešit třeba Tour de France :-). Ale pořád se učím nové věci, protože jednám i s lidmi z vedení měst, krajů, ministerstev, takže ta profese není úplně jen o cyklistice.
Jak často se vy sám dostanete na kolo?
Poslední dobou to bylo tragický… Kromě For Bikes jsme ještě poslední roky pořádali Krále cyklistiky a já byl skoro pořád v práci. Deset i šestnáct hodin. Pak člověk přijde domů a nemá čas ani chuť jít na kolo. Ale teď už to bude lepší. Začal jsem trochu běhat, chodím na tenis, nechal jsem si postavit nové kolo a zase se musím dostat do formy.
