„Je to neuvěřitelné,“ opakoval neustále do kamer při rozhovorech bezprostředně po závodě. Byl to on, kde jel v závěru ve vedoucí trojici spolu s Italem Trentinem a Švýcarem Küngem, ale vzhledem ke sprinterským kvalitám Itala nikdo nečekal, že by ho v dojezdu mohl někdo porazit.
Trentin také začal spurtovat z první pozice, ale k úžasu všech expertů se přes něj jako tornádo přehnal Pedersen a Ital se zlomil. Dán mohl ještě před páskou vítězoslavně zvedat ruce nad hlavu na počet senzačního triumfu.
Překvapil všechny včetně kolegů z dánské reprezentace. Ti už v závěru neměli žádné informace, jak boj čelní trojice dopadl. Proto když cílem s odstupem 43 vteřin projížděl šestý další Dán Michael Valgren a viděl na světelné tabuli jméno vítěze, chytil se za hlavu, jako by tomu nemohl uvěřit.
Dánsko nikdy v historii nemělo mistra světa v elitní kategorii. Až nyní. V 92leté historii šampionátů získalo dosud čtyři medaile, ale ani jednu zlatou. „Je to bláznivé,“ přiznal šampión. „Ale bylo to moc těžké. Už ve mně nezůstalo ani procento sil. Když jsem dojel do cíle a chtěl vycvaknout tretry z pedálů, dostal jsem křeče,“ popisoval první pocity po závodě v Harrogate.
Jméno Pedersen neznala do neděle ani řada cyklistických fanoušků. Nový mistr světa skončil vloni senzačně druhý na královské klasice Kolem Flander. Jenže letos mu to nešlo a první vítězství sezóny vybojoval až pár dní před šampionátem na jednorázovce Grand Prix d’Isbergues, která navíc nebyla kdovíjak obsazena.
To největší vítězství si schoval na den, kdy s ním vůbec nikdo nepočítal. I on sám později říkal, že měl spíš pracovat pro lídry dánské reprezentace Valgrena a Fuglsanga. Ale vývoj závodu nabral úplně jiný směr a nakonec to byl Pedersen, kdo jel ve skupince, která si to rozdala o titul.
Nejdřív tam bylo pět lidí. Jenže obrovský favorit Mathieu van der Poel 13 km před cílem úplně vypnul. A to se v té době spekulovalo, jak si s ostatními v závěru pohraje. „Najednou mi došly síly. Neměl jsem žádnou energii. Bylo to hrozně dlouhé a v kombinaci s deštěm a zimou dvojnásobně těžké,“ tvrdil van der Poel po závodě, který dokončil na 43. místě. V cíli bylo klasifikováno jen 46 statečných. Ze 197 startujících.
Když po van der Poelovi odpadl i Ital Moscon, který pracoval pro Trentina, mířila do cíle trojice. „Říkal jsem si: medaile je doma, ale musíš to zkusit na zlato. Nemáš co ztratit,“ popisoval, co se mu honilo hlavou. „Věděl jsem, že toho máme plné zuby všichni. A v takových chvílích to je jen o tom, komu zbylo o kousek víc sil…“
Dres mistra světa určitě změní jeho život. Je mu jasné, že teď bude daleko víc na očích. „Změnilo to každého, kdo ten duhový dres získal. Asi už teď těžko budu moci jít do závodu jako černý kůň. Budu muset začít závodit úplně jinak,“ uvědomuje si dánský mistr světa.
Zdeněk Štybar chtěl víc
Nejlepší z Čechů Zdeněk Štybar obsadil v pekelně těžkém závodě, který mu profilem i počasím seděl, solidní 13. místo. „Bylo to opravdu těžké, téměř sedm hodin v dešti a zimě. Zatím jsem asi náročnější závod nejel. Člověk nikdy neví, jak bude jeho tělo na takové podmínky reagovat. Hodně mě mrzí, že jsem nedosáhl na lepší výsledek. Na jednu stranu jsem tedy zklamaný, na druhou vím, že jsem nic nepodcenil,“ přiznal Štybar.
Posledním, kdo byl v závodě klasifikován, byl na 46. místě další Čech Petr Vakoč. Ten se statečně pral v úniku dne, a přestože neslavil úspěch, byl rád, že dojel do cíle. „Čtyřicet kilometrů před cílem mi úplně odešly nohy. Musel jsem opravdu tvrdě bojovat, abych to dokončil,“ přiznal.
Z pohledu české účasti vynikl kromě Štybara také Jakub Bouček, který obsadil v silničním závodě juniorů devátou pozici. Dál už to v českém podání žádná velká sláva nebyla. Ať už to bylo dílem smůly či ztrátou formy, od řady závodníků se čekaly daleko lepší výsledky.
