Můžete prozradit, jaké horší stránky jste v kariéře zažila?
Já měla vždycky ráda férovost. Zakládala jsem si na dobrých vztazích, protože jsem týmový hráč. Ale stejně jako v běžném životě, tak i ve sportu můžou nastat situace, kdy si s někým třeba nesednete. Působila jsem i v jednom z nejlepších profitýmů na světě a tam jsme byli jako jedna rodina. Všechno fungovalo krásně. Každý měl své úkoly a plnil je. Ty horší chvíle jsem zažívala spíš u nás.
Můžete být konkrétní?
Nechci se v tom moc pitvat. Bylo to v reprezentačním týmu na dráze. Bohužel k tomu přispíval i trenér, který by měl být nestranný, což se nedělo. Když si pak holky z nároďáku mezi sebou často nedokážou pomoci a nehrají vždy týmově, je to smutné. Všechno pak přispívá k tomu, že se třeba až tolik nemusejí. Nebylo to nic příjemného.
Člověk by spíš řekl, že tahle situace může nastat v cizině, kdy přijdete jako nováček do zcela neznámého prostředí.
No a já se ve všech zahraničních týmech cítila daleko líp. Zažila jsem lepší chování, vzájemnou úctu. Chovali se ke mně jako k vlastní a doma jsem často zažívala hořkou realitu. Já prostě nemám ráda, když se k sobě lidi chovají hnusně. Ubíjelo mě to. Proto když dnes dostanu otázku, proč nedělám trenérku, říkám, že by mě to prostředí možná zničilo. Potřebovala jsem pryč. Tak jsem utekla do lesa, abych si vyčistila hlavu. Vybudovali jsme s Břeťou (trenér a manžel Břetislav Usnul – pozn. aut.) rodinný penzion prakticky na samotě.
Ty horší chvíle jsem zažívala spíš u nás. Bylo to v reprezentačním týmu na dráze. Bohužel k tomu přispíval i trenér, který by měl být nestranný, což se nedělo.
Nemrzí vás trochu, že jste po skončení kariéry nešla pracovat jako trenérka?
Mrzí mě spíš to, že jsme za dobu mojí kariéry s trenérem nasbírali spoustu zkušeností, ať už na dráze, nebo na silnici. Dělali jsme speciální tréninky, mohla jsem se připravovat i se špičkovými zahraničními závodnicemi. Ale když jsem skončila, nepředalo se to dál. Přitom tam byla spousta opravdu dobrých věcí. Jenže chyběla jakákoli návaznost a systém.
A kdyby za vámi přišel někdo dnes a řekl: „Lado, chceme tě jako trenérku. Jdeš do toho?“
Asi ne. Pohlcuje mě práce v penzionu, mám rodinu a měla bych asi pořád strach z toho, že se vracím někam, kde to třeba není lepší, než to bývalo. Nechtěla bych zažívat zklamání, které jsem zažívala jako sportovec. Takhle jsem spokojená. Navíc jsem z cyklistiky vypadla. Už je to osm let, co jsem skončila. A všechno se neustále vyvíjí dopředu.
Řada sportovců mívá po ukončení kariéry problém začlenit se do běžného života. Jak jste to zvládala vy?
Když člověk dělá řadu let jen sport, vždycky je to složité. Je to obrovský skok, milník. Roky máte stejné rituály, vše se točí kolem sportu, a najednou se musíte začlenit jinam. Je to velká změna, úplně jiný režim. Hledáte si uplatnění často mimo dosavadní obor. Ještě když jsem závodila, líbila se nám myšlenka vlastního penzionu. Kamarád, který má stavební firmu, nám to pomohl rozpohybovat. A když jsem v roce 2011 končila, stavba se dodělávala. Takže jsem věděla, co mě bude naplňovat dál.
To vypadá jako idylka.
To rozhodně nebyla, protože do toho všeho přišla velká tragédie. Břeťův mladší syn Honza z prvního manželství tragicky zahynul. To nás zlomilo, nedokázali jsme pokračovat ve sportu dál. Byl to obrovský šok a dostávali jsme se z toho dlouho.
A sílu jste čerpali na samotě při budování penzionu…
Bylo to pro nás oba něco úplně nového. Neměli jsme zkušenosti. Nemohli jsme si dovolit personál, protože na stavbu padly všechny naše úspory a ještě jsme se zadlužili. Musela jsem se učit vařit i obsluhovat. Ale snažila jsem se k tomu přistupovat zodpovědně jako ke sportu. S maximální pokorou, postupnými krůčky.
Během sezóny mám pohybu dost. Jednou jsem si vzala krokoměr, a když jsem spočítala, kolik za den nachodím při obsluhování, vyšlo to na 25 kilometrů!
Dnes už z vás jsou zkušení provozovatelé penzionu?
Když jsme začali podnikat, vybudovali jsme penzion prakticky na zelené louce. Na samotě u lesa, kde nikdy nic takového nestálo. Ale říkali jsme si, že kolem vede mezinárodní cyklostezka v krásné přírodě a cyklisté by si k nám mohli najít cestu. Nebyla tu elektrika, voda, jen štěrková cesta. Ale všechno se postupně podařilo a dnes to funguje hezky. Je to pro mě velké zadostiučinění.
Co všechno máte na starosti?
V podstatě všechno. Máme kapacitu dvacet lůžek, restauraci, která funguje podle sezóny. Práce je dost, ale jsem ráda, že se nám podařil splnit sen a lidi jezdí. Děláme třeba i svatby. Žijeme tu celoročně, máme to tady moc rádi.
Vy tam i sama vaříte?
Chodí nám vypomáhat jedna paní kuchařka a vždycky říkám, že jídlo je naše týmová práce. Každý dělá něco. Já se musela naučit uvařit svíčkovou, chodit s platem piv, udělat dobrý steak, umět dobře nasytit třeba i 40 lidí. Snažíme se o vytvoření rodinného prostředí. Jde nám o to, aby si lidi pochutnali a bylo to takové domácí.
Stíháte kromě práce v penzionu i jezdit na kole?
Ze začátku mě kolo nelákalo. Když jsem končila, tělo bylo dost zbídačené. Ale postupně jsem se zase začala trochu vozit. Problém je v tom, že během sezóny prakticky nemáme čas. Ale teď jezdíme hlavně se synem. V květnu dostal první kolo, v létě mu byly čtyři roky a on bez problémů zvládne 30 kilometrů v terénu. Je dost aktivní dítě a nejspokojenější je, když se může aktivně vybít na kole. Pro nás je to příjemná vyjížďka krajinou. Jezdíme na horském kole, ale teď v říjnu jsem slíbila známým, že s nimi pojedu na Mallorku na silničku. Už to ale není tak, že bych potřebovala hltat kilometry a lovit průměry. Spíš si to užívám. Navíc během sezóny mám toho pohybu i tak dost. Jednou jsem si vzala krokoměr, a když jsem spočítala, kolik za den nachodím při obsluhování, vyšlo to na 25 kilometrů :-). Pak je těžké najít sílu na kolo.
Na jaký okamžik z kariéry vzpomínáte nejraději?
Určitě na titul mistryně světa z Dánska. Povedlo se mi něco, o čem sní každý cyklista. A ne každému se to podaří. Byla to obrovská pocta. Velkou radost mám i z titulů mistryně Evropy nebo z pátého místa v olympijské časovce z Atén. Tomu jsme obětovali strašně moc. Stupně vítězů navíc nebyly daleko, ale já na té své jízdě nenašla jedinou chybičku. Těžko šlo něco vylepšit.
Žijete vzpomínkami? Máte vystavené poháry a medaile?
Duhový dres mistryně světa visí spolu s medailí u nás v restauraci, ale jinak nic. Poháry jsou někde na půdě a lidem říkám, že z nich nerada utírám prach :-). Jsem vděčná za každou medaili, protože je za ní hodně dřiny. Vážím si celé své kariéry, ale teď nemám potřebu něco vystavovat. Žiju novou etapu života.
Díky angažmá v zahraničních týmech jste poznala i nejvyšší patra ženské cyklistiky. Co vám to dalo?
Byla to obrovská zkušenost. Jezdila jsem po boku mistryň světa, olympijských vítězek, zažila jsem ty největší závody jako ženskou Tour nebo Giro. Já byla vždycky závodní typ, každý start jsem si užívala. Nedokázala jsem si představit, že někdy ty závody už nebudou. Ale pak přišla borelióza, s ní další problémy, a najednou byl konec.
Povedlo se mi něco, o čem sní každý cyklista. Velkou radost mám i z titulů mistryně Evropy nebo z pátého místa v olympijské časovce z Atén. Stupně vítězů tehdy nebyly daleko, ale já na té své jízdě nenašla jedinou chybičku. Těžko šlo něco vylepšit.
Jste jednou ze sportovkyň, u níž vztah s trenérem přerostl v lásku, a dnes jste pět let manželé. Jak se to stane?
Samozřejmě se to vyvíjelo dlouho. Ze začátku byl náš vztah založen čistě profesionálně – trenér, sportovkyně. Byla mezi námi vzájemná důvěra, dobře jsme spolu komunikovali, měli jsme podobné názory. Někdy to občas i jiskřilo, protože já viděla závod nějak z toho kola a Břeťa z pozice trenéra třeba jinak. Ale to je normální. Postupně se vše někam posouvalo, ale definitivně nás spojilo to, co se stalo Honzovi. Jsem ráda, že jsme k sobě našli cestu. Máme hezké manželství a vyhovujeme si. Brali jsme se 28. dubna 2014, další rok se nám narodil syn. Jsem šťastná.
Lada Usnulová Kozlíková
Narozena: 8. října 1979 ve Vyškově.
Kariéra:
Doma posbírala rekordních 46 titulů na silnici i na dráze.
Startovala na třech olympiádách (Sydney, Atény, Peking).
Největší úspěchy
Dráha: mistryně světa ve scratchi a druhé místo v bodovacím závodě (2002), mistryně Evropy v omniu (2006), mistryně Evropy U23 ve stíhačce a bodovacím závodě (2001).
Silnice: mistryně Evropy v časovce U23 (2000), vicemistryně Evropy v časovce U23 (2001), páté místo v časovce na OH v Aténách.
Působila i v elitním nizozemském profitýmu Buitenpoort-Flexpoint, jela i ženskou Tour de France nebo Giro d´Italia.
V roce 2011 ukončila kariéru.
Její kariéra je spjata s trenérem Břetislavem Usnulem, jehož si v dubnu 2014 vzala za muže. Mají čtyřletého syna Matouše a společně provozují penzion Lada v Repechách na Drahanské vrchovině.
