Nejdelší
První ročníky Tour jsou proslulé svou náročností a délkou, není se tedy co divit, že nejdelší etapa v historii celé Tour se konala v roce 1919. Trasa měřila ohromných 482 km, byla převážně rovinatá a vedla z Les Sables-d’Olonne do Bayonne. Tehdejší vítěz Jean Alavoine na ní strávil 18 hodin a 54 minut!
Po druhé světové válce délka etap v průměru výrazně klesla, nejdelší měřily okolo 350 km. V posledních přibližně 20 letech došlo k dalšímu zkracování a etapy již dnes v podstatě nepřekračují 250 km. Klobouk dolů před cyklisty ze začátku 20. století.
Nejkratší
Dlouhé a vyčerpávající trasy jsou pro Tour de France sice typické, její kouzlo a náročnost se však skrývá v rozmanitosti. Nejkratší etapou s hromadným startem v historii byla 15. etapa na Tour v roce 1971. Trasa z Luchon do Superbagnères měřila pouhých 19,6 km, zato však závodníky zavedla do výšky 1 800 metrů nad mořem hluboko v Pyrenejích. Vítězem této krátké horské etapy se stal Jose Manuel Fuente, který ji dokončil za 47 minut 42 vteřin. Nejkratší rovinatou trasou pak byla 16. etapa na Tour v roce 1988, jež měřila 38 km a vítěz Adri van der Poel ji dokončil za pouhých 46 minut 36 vteřin. V tomtéž ročníku Tour najdeme i nejkratší časovku jednotlivců, kterou byl prolog před první etapou, jenž měřil pouhý 1 km a vyhrál jej Guido Bontempi v čase 1 minuta 14 vteřin.
Nejnáročnější
Pověst nejnáročnější etapy v historii si vysloužila 10. etapa na Tour v roce 1926. Trasa z Bayonne do Luchon měřila 326 km a závodníci museli zdolat čtyři velmi náročná stoupání na Aubisque, Tourmalet, Aspin a Peyresourde, a to vše za velice špatného počasí. Na trať se o půlnoci vydalo 76 cyklistů a do cíle se po 17 hodinách a 12 minutách dostal jako první Lucien Buysse. Druhý závodník dojel 25 minut po něm a během hodiny pouhých 10 dalších.
O půlnoci bylo v cíli 47 závodníků, z nichž mnozí vzdali a přijeli autobusem. Zbytek závodníků organizátoři posbírali v autech ve zbytku noci. Z novodobých Tour si čestné uznání zaslouží 18. etapa v roce 1983, kde závodníci na 247,5 km dlouhé trase z Le Bourg-d’Oisans do Morzine nastoupali rekordních 6 685 metrů. Jacques Michaud tuto etapu vyhrál v čase 7 hodin 45 minut.
Nejkrásnější
Krása pyrenejských i alpských vrcholků dělá z každé horské etapy kandidáta na tu nejkrásnější. Tento titul si však zaslouží 10. etapa Tour z roku 1962, protože právě tam se zrodil fenomén Alpe d’Huez. V roce 1962 se na Tour poprvé objevily televizní kamery na motorkách, které fanouškům umožnily sledovat závodníky jako nikdy předtím. A stejně tak poprvé měla etapa Tour finish v horách, a to dokonce na dnes již ikonické Alpe d’Huez.
Dechberoucí záběry z tohoto stoupání si fanoušky okamžitě získaly a Tour si tuto destinaci ještě mnohokrát zopakovala. V roce 2013 dokonce závodníci museli zdolat Alpe d’Huez dvakrát během jednoho dne. Rekord drží Marco Pantani, který 14,5 km dlouhé stoupání s převýšením 1 135 m na Alpe d’Huez ujel za neuvěřitelných 37 minut a 35 vteřin. Běžným smrtelníkům tato trasa trvá i přes 90 minut.
Nejobávanější
Nejobávanější etapa zpravidla není ta nejdelší ani ta s nejvyšším počtem nastoupaných metrů. Největší hrůzu závodníkům na Tour naopak nahání kombinace relativně krátké vzdálenosti a velkého převýšení. Taková etapa totiž vyžaduje, aby vražedné tempo bez šance se schovat v pelotonu a vydechnout si. Přesně takový profil nabídla 17. etapa loňské Tour de France. Na 65 km z Bagnères-de-Luchon do Saint-Lary-Soulan závodníky čekalo 38 km stoupání, tři kopce bez jediné rovinky s finišem na Col du Portet. V této etapě bylo navíc poprvé použito rozmístění závodníků na startu podobné formuli jedna.
Prvních dvacet vystartovalo z nejlepší pozice, kdežto zbytek až v dalších čtyřech skupinách dle bodů v celkové klasifikaci. Etapa byla napjatá až do posledního stoupání, kde nastoupil Nairo Quintana. Neudrželi se jej ani borci jako čtyřnásobný vítěz Chris Froome nebo loňský šampión Geraint Thomas.
