První světová válka
Německo vyhlásilo válku Francii týden poté, co si Philippe Thys dojel pro vítězství v poslední etapě Tour de France v roce 1914. Tím se stal i posledním šampiónem v následujících čtyřech letech, kdy se Tour konat nemohla. Období 1915–1918 však neznamenalo jen pauzu v závodění. První světová válka měla devastující dopad na závodníky, jízdní kola i samotné tratě Tour.
Válečný konflikt zanechal silniční systém Francie v opravdu zoufalém stavu. Jezdci se museli v první poválečné Tour potýkat s poničenými cestami a průměrná rychlost této Tour klesla na pouhých 24,056 km/h, což je dodnes nejnižší rychlost v historii. Válka postihla také výrobce jízdních kol, kteří nebyli schopni sponzorovat cyklistické týmy jako před válkou. Výrobci se však rozhodli spolupracovat a podpořit cyklisty jako jednotlivce. Všichni závodníci tak startovali pod jménem „La Sportive“ ve stejných šedých dresech. Tato nepřehlednost vedla k tomu, že hlavní organizátor Henri Desgrange dal lídrovi žlutý svetr, aby ho diváci snáze rozpoznali. Žlutý trikot, francouzsky „maillot jaune“, se stal oblíbeným a tato tradice se zachovala až dodnes.
Mnohem tragičtější dopad však měla válka na samotné cyklisty. Tři bývalí šampióni Tour de France, Lucien Petit-Breton, François Faber a Octave Lapize, se bohužel z válečné fronty nevrátili. Na start první poválečné Tour v roce 1919 se postavilo pouze 86 závodníků. Závod začal pouhých sedm měsíců po skončení války, takže nebylo příliš prostoru pro trénink, a proto chyběli i nováčci. Organizátoři se rozhodli, že jezdce nebudou šetřit, celá trasa měřila neuvěřitelných 5 560 km, za celou historii byla delší jen Tour v roce 1926. Třinácté pokračování tohoto legendárního závodu pozvedlo poválečnou náladu, fanoušci jej přijali s nadšením, a tradice tak pokračovala.
Druhá světová válka
Přiostřující se politická situace v Evropě ovlivnila již předválečnou Tour v roce 1939, kdy Itálie, Německo a Španělsko odmítly poslat své týmy do Francie. Jeden z favoritů, Ital Gino Bartali, který by obhajoval vítězství z roku 1938, tak přišel o možnost utkat se o poslední titul Tour de France pro následujících 7 let.
1940
V roce 1940 byla Tour plánovaná stejně jako 33 předchozích ročníků, armáda dokonce schválila průjezd okolo Maginotovy linie. Invaze Německa a propuknutí světové války však její konání znemožnilo. Zakladatel Tour Henri Desgrange zemřel v toce 1940 a i přes snahy jeho nástupce Jacques Goddeta v Tour pokračovat a zachovat sport neutrálním, se Tour během války zorganizovat nepodařilo.
1941
V roce 1941 měli Němci zájem, aby se Tour konala. Prostřednictvím novin Paris-Soir, které ovládali, chtěli přesvědčit list L’Auto, aby Tour zorganizoval. Šéfredaktor Jacques Goddet však odmítl.
1942
V tomto roce Němci taktéž usilovali o konání Tour v rámci snahy o zachování normálního chodu věcí pro obyvatele okupovaného severu Francie. Nabízeli dokonce otevření hranice mezi severní a jižní Francií, aby L’Auto mohl Tour zorganizovat spolu s novinami La France Socialiste, které sympatizovaly s Němci. Goddet však organizaci Tour za těchto podmínek opět odmítl. Jean Leulliot, šéfredaktor novin La France Socialiste, se rozhodl pořádat v absenci Tour alternativní závod s názvem Circuit de France. Nezkušenost organizátorů, špatné počasí a logistické problémy způsobily, že závod neuspěl a znovu se již nepořádal.
1943
V roce 1943 L’Auto uspořádalo „Grand Prix du Tour de France“, což nebyl sám o sobě závod, ale zhodnocení individuálních výkonů závodníků na jednodenních závodech ve Francii. Na konci roku získal žlutý trikot Jo Goutorbe, který v devíti zahrnutých závodech nasbíral nejlepší výsledky. Hlavní pořadatel Jacques Goddet však zdůrazňoval, že tento závod není pokračováním oficiální Tour de France.
1944
Grand Prix du Tour de France se konala i v tomto roce, ale kvůli osvobození Francie nebyla dokončena, všechny závody byly totiž zastaveny. Konec druhé světové války znamenal i konec novin L’Auto vzhledem k jejich spolupráci s Němci. Právo organizovat Tour de France tak přešlo do rukou francouzské vlády. Jacques Goddet založil nové sportovní vydavatelství s názvem L’Équipe a začal se ucházet o právo pořádat Tour. Zájem o tento legendární závod však projevilo i konsorcium magazínů Sports a Miroir Sprint.
V roce 1946 dostala obě rivalská vydavatelství šanci zorganizovat kratší pětietapový závod s tím, že úspěšnější z nich pak získá práva na Tour. Sports a Miroir Sprint pojmenovali svůj závod „Ronde de France“ a pozvaly do něj komerční týmy, které mohly do závodu poslat zvlášť francouzské cyklisty a zvlášť mezinárodní. L’Equipe spolu s Le Parisien libéré pojmenovali svůj závod „La Course du Tour de France“ a vsadili na národní týmy namísto komerčních. Závod La Course du Tour de France se ukázal jako lépe organizovaný a získal si i větší zájem fanoušků, protože v něm závodily národní týmy, které byly oblíbené i před válkou. Díky tomu pak získalo práva na Tour de France 1947 vydavatelství L’Équipe a tradiční organizace tak zůstala víceméně ve stejných rukou.
Obě světové války se nesmazatelně zapsaly do historie nejslavnějšího cyklistického závodu. Otestovaly houževnatost pořadatelů a oddanost fanoušků sportu a připravily nás o řadu elitních cyklistů a 11 ročníků samotné Tour. Žádný další válečný konflikt od druhé světové války již tak výrazný vliv na Tour de France naštěstí neměl.