Tenhle pětadvacetiletý závodník stáje EF Education First sice není žádné ořezávátko, na kontě už pár slušných výsledků měl, ale že by první profesionální vítězství měl vybojovat právě na pekelně těžké belgické klasice, tomu nevěřil nikdo. Je to asi takové, jako když 50. hráč světa vyhraje Wimbledon.
Sólo jízda pro Bettiola
Papírových favoritů byla spousta: Štybar, Sagan, van Avermaet, van Aert, Naesen, van der Poel, ale nikdo z nich na nejvyšší příčku nedosáhl. Zdeněk Štybar neměl svůj den a s nejlepšími ztratil kontakt 27 km před cílem, Peter Sagan i Greg van Avermaet sice dorazili do cíle ve skupině favoritů, ale ani jeden z nich už neměl síly ani na to, aby spurtovali alespoň o třetí místo. První dvě místa brali závodníci, kteří jeli před nimi.
Bettiol přijel do cíle sám, což není na Flandrech nic neobvyklého. Z posledních jedenácti ročníků se to stalo posedmé. Zaútočil na Kwaremontu, předposledním kopci dne, 19 km před cílem. Favorité ho nechali, nikdo neměl zájem Itala sjíždět. A za odvahu byl odměněn, protože náskok udržel i po posledním kopci a 14 km po rovině do Oudenaarde sólo jízdou taky zvládl.
„Já vyhrál Flandry,“ soukal ze sebe dojatý. „Ani nevím, jak se mi to podařilo. Na Kwaremontu jsem se cítil silný a sportovní ředitel mi do vysílačky říkal, ať to zkusím. Zavřel jsem oči a dupal, co to šlo,“ přiznal.
Mamma di Pasta
Je mu teprve 25, ale jeho parťák z týmu, Američan Taylor Phinney, o něm říká, že má občas chování starého Itala. Jen s duší mladého kluka. Rád jen tak sedí u stolu, relaxuje s rukama zkříženýma na břiše, a když nezávodí, sem tam si zapálí i cigárko.
S americkým týmem podepsal smlouvu už ve dvaceti letech a hned od začátku má přezdívku Mamma di Pasta. Stále bydlí s rodiči a miluje maminčinu kuchyni. Však také svým šéfům říká: “Nenechávejte mě moc doma, jinak naberu. Musím jezdit pořád po soustředěních!“
„On byl dost podceňovaný závodník. Na svůj věk je ale hodně vyzrálý. Ví, kdy šetřit síly, kdy naopak musí jet. Dokáže slušně zasprintovat, je dobrý v kopcích, na kostkách a skvělý časovkář,“ chválí ho týmový boss Jonathan Vaughters.
Šokující vítězství
Letos před jarními klasikami shodil tři kila, což nebylo podle jeho slov zrovna jednoduché. Ale očividně mu to šlo k duhu. Už na Milán – San Remo se předvedl atakem na Poggiu, na E3 Harelbeke, kde slavil vítězství Zdeněk Štybar, byl čtvrtý. Jako profesionál ovšem NIKDY NIC nevyhrál. Až v neděli. Bylo to naprosto nečekané a šokující vítězství.
Flandry 2019 napsaly během 267 kilometrů i další nečekané příběhy: druhé místo dánského domestika stáje Deceuninck-Quick Step Kaspera Asgreena, který dokázal zastoupit všechny lídry svého týmu a po tvrdé práci měl ještě v závěru sílu na nečekaný atak, nebo heroický výkon Mathieu van der Poela.
Tenhle holandský cyklistický všeuměl se 60 km před cílem poroučel na zem, když udělal jezdeckou chybu a letěl přes řídítka. Kvůli zdržení něco ztratil, ovšem dokázal se dotáhnout zpět a ještě vybojoval čtvrté místo.
Obhájce vítězství, Nizozemec Niki Terpstra (letos obléká barvy francouzské stáje Direct Energie), skončil letošní ročník na 110. kilometru, když se připletl do pádu několika závodníků. Dopadl daleko hůř než van der Poel. S otřesem mozku ho převezli do nemocnice a je jasné, že nepojede ani Paříž – Roubaix.
